Jak jsme se vydali za starými vzpomínkami...

Jak jsme se vydali za starými vzpomínkami...

Uplynul rok od našeho plánovaného výletu do Vánoční Rigy, místo kterého strávil David půl prosince v nemocnici. Tak jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí znovu. Trochu jsme se bála, abychom znovu nevyvolali nějakou katastrofu, ale nakonec to vyšlo.

Do Rigy jsme se rozhodli odletět na můj svátek. Pro ubytování jsme zvolili Hotel Saida, který byl pro nás na ideálním místě a za dobrou cenu. Když se pod křídly letadla objevila Riga, byl to pro mě úplně nový pohled. Do Lotyšska i z něj jsem předtím cestovala autobusem. Jestli jsme v letadle měla slzy na krajíčku, tak při prvních lotyšských slovech v Narvesenu (lotyššké trafice), kde jsem kupovali lístky na autobus, už jsem brečela určitě. 

Stejně krásně byla Riga vyzdobená, když jsme do ní v lednu 2017 přijeli poprvé.

    

První večer jsme se rozhodli oživit vzpomínky na Lido. Nandali jsme si všechny pokrmy, po kterých se nám za ty skoro tři roky stýskalo. Co nás překvapilo, bylo množství lidí, které se těsně po nás do restaurace nahrnulo. Zájezd, nebo co? Druhá věc, která nás překvapila, byla cena za to množství, co jsme si naložili. Oba fakty vysvětlila následně cedule na dveřích, že je 30 minut před zavíračkou vše za půlku. Takže tip pro příště. 

Pokračovali jsme dál cestu po podnicích, které rámovaly naše Erasmové vzpomínky. Dalším v pořadí byla hospoda, ve které jsme skončili po naší první procházce Rigou s naší právě vzniklou Československou partou a Chiem z Koreji a učili se korejská slovíčka. Teď jsme si tu dali Guinness a šli dál na BALSAM FRESHNESS do Shot Cafe.. nebo Cartel baru? Pod prašnou věží, je ulička plná malých barů a jediné odlišení těchto dvou pro mě je, v kterém rohu je umístěn bar. ( do tohoto dne jsem žila v domnění, že je jen jeden)

Cestou na hotel jsme se zastavili v parku na Esplanade, kde byl menší Vánoční trh s "králičí vesničkou".

Pátek jsme začali snídaní v Coffee Innu, kam jsme s Terkou často chodili na Caramel Salted Machiato. Pak jsem se prošli k mému Rižskému bydlení... Davidovu bydlení a pokračovali na Central Market. Central Market se rekonstruuje a vznikl tu celý jídelní hangár. Od dob Erasmu to vypadá, že se celý areál celkově modernizuje.. Na jednu stranu je to super, na druhou by byla škoda, kdyby se stal jenom dalším hipster místem. 

Oběd jsme si dali v nově vzniklém Lidu poblíž Doma Laukums a dali Caserole (zapečená ryba se sýrem). Pak už nás čekaly Vánoční trhy. Bohužel celý náš pobyt provázelo docela deštivé počasí a zima. Obecně si pamatuji, že tam byla zima a zimní kabát mi rodiče neodváželi do Čech tehdy ani po jejich návštěvě na volné květnové dny. Ale asi už jsem si za ty tři roky odvykla a zapomněla, jak moc tam fouká a jak moc velká zima to je. Dali jsme si svařák u děduli s kotlíkem,.. vlastně dva, hlavně kvůli tomu, jak byl ten dědula sympatický.

Málem bych zapomněla, že jsme si taky konečně vypili náš fialový mini islandský drink! Ten nám přivezl kamarád Kuba z Islandu na oplátku za fialový  mini Riga Balsám, který jsem mu vezla z Erasmu. On ten lotyšský vypil v termálním pramenu na Islandu, my ten islandký na náměstí v Rize.

Páteční večer, jsme se rozhodli strávil v Ala Pagrabas, kam jsme chodili na Erasmu téměř každou středu tančit. Rezervaci jsme si udělali už tak 3 týdny předem, protože to byl bod, bez kterého se náš výlet obejít nemohl... Místo tradiční lotyšské hudby hrál Latvian Blues song, ale bylo to super. Na parketu tancovali dva páry, asi taky Erasmáci, co sem chodí ve středu na "Danču vakars". Nemohla chybět tradiční Lotyšská pochutina, usmažený žitný chleba nakrájený na malé trojúhelníčky a k tomu česnekový dip. Můj žaludek odvykl na tuhle lotyšskou stravu podobně, jako zbytek mého těla na tu zimu. A pak jsme tu taky objevili druhý chod naší "štědrovečerní večeře" : opečené brambory se sleděm, cottage a kyselou okurkou.

Večer jsme zakončili Erasmus Jarem v Tims Mints. Modrozelený drink většinou končil vzpomínky daného večera.. tentokrát jsme si dali radši jen jeden napůl.

V sobotu ráno jsme si přivstali, abychom vyrazili na trhy v Kalnciema Quater.  Byla jsem tam s rodiči, když mě přijeli navštívit a největší zážitek měli z paní, která točí kolotočem pro děti a napodobuje zvuky koně. Byla tam zase. Narozdíl od naší květnové návštěvy jsme v té zimě ale neměli ani moc náladu ochutnávat nějaké místní dobroty. Tím spíš, že Davidovi se udělala díra v podrážce a po hodině na trhu měl úplně mokrou nohu. Naše cesta z trhu vedla tedy zpátky do ubytování, kde přišel na řadu starý dobrý igelitový pytlík do boty a mohli jsme pokračovat na Vánoční trhy. Cestou jsme si dali oběd s Pelmeni XL. Ty byly kupodivu jako jedna z mála věcí lepší, než v mých vzpomínkách. Na Vánočních trzích se nám pak dokonce splnilo moje přání zopakovat si naše taneční středy. Konalo se tu totiž vystoupení tanečního klubu. Vyzývání neznámých turistů k tanci nemohlo chybět, stejně jako jedna z  hlavních tváří klubu "Ponytail". Tuhle přezdívku dostal o něco starší kluk než my s dlouhým blonďatým copem, který bral tancování hodně vážně. Většinou jsme se mu spíš snažili při tanci vyhnout. Hlavní vánoční trhy jsou v Rize přímo u Doma Laukums. Protože jsem v Rize vyhledávali jakoukoliv příležitost se ohřát, podívala jsem se nakonec i do interieru katedrály.

A protože jsem celý Erasmus toužila po zimní šále s Lotyšským vzorem,  ale na léto se šála jaksi nehodí, dostala jsem ji teď od David k svátku.

K večeři jsme si v Rimi nakoupili sledě, řepný salát a žitný chléb a vyrazili do tepla na hotel. 

Poslední večer jsme se rozhodli strávit v Labietis. Minipivovar byl asi 3 minuty pěšky od mého bydlení v Rize. Jednoho s barmanů jsem si pamatovala, ale známých druhů piva ten večer moc neměli. Na ty moje nejoblíbenější jako Kiršu Ragana budeme muset někdy znovu.

Poslední den jsme se už jen dopravili na letiště. Z Prahy do Rigy jsem letěli s Ryanair, který ale zpátky lítá už v sobotu večer. Tak jsme se tedy rozhodli využít služeb Airbalticu. Ten má ale stále ve své flotile pár turbovrtulových letadel a tak jsem se půl pobytu děsila cesty domů. Naštěstí jsme nakonec odlítli úplně běžným letadlem. Tým sportovkyň s medailemi na krku, které s námi letěly, nám alespoň zkrátil čekání. Celou dobu jsme se totiž snažili přijít na sport, který by mohly dělat. 

Ty tři roky, co jsme v Rize nebyli, jsem měla pocit, že mám někde uvnitř prázdno a že se do Rigy musím nutně vrátit... Riga byla stejná a přitom jiná. Užili jsme si jí nově sice bez kamarádů a párty, ale zato spolu ne jako kamarádi, ale jako pár. Mohli jsme sdílet společně zážitky v Rize, ale taky se podělit o ty, které jsme tam zažili každý zvlášť. Až se teď do Rigy vrátím, budu pravděpodobně hodně vzpomínat na to, jak nám byla zima a mokro. Určitě to ale nevytěsní ten půl rok života v Rize předtím. 

Doufám, že bude brzy příležitost, se tam zase vrátit.. pořád jsem ještě neviděla vysněné zasněžené vánočně vyzdobené náměstí.