Bydlení v Rize

Bydlení v Rize

Vzhledem k tomu, že jsem ubytování řešila na poslední chvíli, byly už koleje rozebrané, takže nezbylo nic než hledat nějaký byt. Nejdřív jsem to zkoušela přes spolubydlení na FB, jenže tam bylo v tu dobu všechno přes 300Euro, což bylo moje stipendium na měsíc. No a vzhledem k tomu, že jsem nervák, jsem si neuměla představit, že bych měla jet do Rigy a nemít žádné zařízené ubytování a jako vždycky jsem chtěla mít všechno hned.

Přes stránky naší školy jsem se dostala na webové stránky 1home, což je společnost zprostředkující bydlení v Pobaltských státech a Polsku. Byty jsou v podstatě stejné, rekonstruované, několik pokojů, společná kuchyňka a koupelny. Konkrétně v našem bytě bylo 7 pokojů, 2 koupelny, záchod a kuchyňka. 

MŮJ DŮM (Krišjana Valdemara 123)

SPOLUBYDLÍCÍ

Nejvíc nás tam bydlelo za celou dobu najednou 6. Což bylo super, protože ten jeden pokoj navíc se vždycky využil jako sušárna prádla, pracovna,.. no minimálně ta židle navíc se hodila, než nám ten pokoj jednou pani uklízečka zamkla. 

Nejdelší dobu se mnou bydleli 2 kluci z Azerbajdžánu. Ti se buď učili v pokoji nebo běhali po chodbě a zpívali... i v noci. Pak Francouz, co byl taky celé dny zavřený v pokoji ale ten tam hulil trávu nebo chodil ven s basketbalovým míčem ..hulit trávu. Pořád nám sliboval palačinky.. teda Crepes (ostatně to je možná jediný jídlo, co umí francouzi na erasmu vařit), ale všehovšudy sme se za 5 měsíců potkali tak 5 krát, většinou protože sem potřebovala, aby si po dvou dnech vyklidil prádlo z pračky. Ta pračka byla vlastně plná pořád. Ale teda ona beztak moc neprala. Když byla výjimečně volná pračka, tak nebyl volný sušák. První dva dny údajně bydlel přímo v pokoji vedle mě Španěl, ale toho sem nepotkala vůbec. Místo něj se pak nastěhoval strašně veliký Němec.. ten byl fajn, jenom hodně hlasitě smrkal, pořád šoupal nábytkem a vařil párky - bez kečupu - protože byl na dietě. A konečně, jako poslední se nastěhovala holka! Jenom teda byla na holky. Daisy z Nizozemska. Měla v Rize stáž a navrhovala obaly pro Běloruský koňak a pak nějakou speciální edici vodky. Prvně sem potkala člověka, co se bojí motýlů a jiného hmyzu. Jednou se vydala vlakem na Cesis, jenže oni se tam zrovna líhli nějaký brouci,.. takže chudák 2 hodiny jela tam, vystoupila z vlaku, rozbrečela se a jela zase 2 hodiny domu. 

Chtěla jsem hlavně pokoj pro sebe a to, že nemáme společenskou místnost, mi bylo tak nějak jedno. Postupně jsem si začala uvědomovat, že je to ale přesně to, co nám na bytě chybí. Jediný společenský kontakt jsme totiž mohli udržovat na chodbě a párty na mých 8m2 taky uplně nepřipadala v úvahu. 

Na druhou stranu jsem měla docela fajn adresu:  3miuty do Rimi, 5minut na autobus přímo do školy, 3minuty na autobus do centra a taky 3 minuty do pivovaru Labietes , baru Piens, klubu OneOne,..

Narozdíl od Matěje, který měl sice ubytování od 1home, ale jinde – na bytě jich bylo 5 na jednu koupelnu i záchod a autobus mu jezdil cca 1krát za 20 minut. (viz mapa na konci)

JAK JSME LOVILI MYŠ

Vzhledem ke zmíněnému osazenstvu našeho bytu není asi uplně překvapení, že to s úklidem nebylo u nás uplně slavný. No a pani uklízečka, co chodila uklízet jednou za týden se za prvý uplně nepředřela a za druhý jsme jí asi taky pěkně štvali, protože nám tak v půlce pobytu přišel email z agentury, že sme bordeláři. No k věci... v bytě nad tím naším bydlely shodou okolností moje dvě spolužačky z Německa. Jednou jsme se vracely domu a ony povídaj, že pani uklízečka řikala, že je v bytě pod nima myš. Doufala jsem, že jazykové schopnosti (moje/jejich/uklízečky) způsobily nějaký informační šum a nepřičítala téhle informaci nějakou větší váhu. Během následujících pár dní jsem ale párkrát zaznamenala podezřelý pohyb pod oknem doprovázený zvukem připomínajícím cupitání myších nožiček po linu. Okamžik pravdy přišel ve chvíli, kdy jsem jednou otevřela šuplík, kam jsem si dávala jídlo a na chlebu seděla myš. To bylo nemilé překvapení, ale ještě větší překvapení přišlo, když jsem to večer sdělila jednomu z Ázerbájdžánců a on mi řekl, že to ví!!! Lehce si vylepšil karmu tím, že řekl, že zavolá domácímu Andrejovi a vyřeší to. Pan Andrej koupil jed a nainstaloval ho pod linku a já jsem si všechno jídlo dala do vzduchotěsný krabice. Němkám jsem nicméně sdělila, že za předpokladu, že máme myš my, tak je jenom otázka času, kdy jí budou mít i oni... moc dlouho to netrvalo. Naše spolužití s myší ale nakonec taky ne. Asi za týden od instalace jedu našla Zija oblblou myš uprostřed kuchyně, přiklopila jí plastovou krabičkou a vyhodila polomrtvou ven. 
Musim říct, že tahle zpráva na whatsappu mi udělala vážně radost a taky teda doteď nechápu, proč to pani uklízečka neřekla nám.

JAK BYDLELI KAMARÁDI

Asi nejlepší bydlení měla kamarádka Terka, co bydlela s místními. Ta ho sehnala, přes jinou slečnu z Čech, která se v tu dobu od nich odstěhovala a díky Lotyšovi, se kterým bydlela, jsme se dozvěděli spoustu užitečných věcí. 

Co se týká partyfriendly bydlení a vzdálenosti od centra měl lepší bydlení kamarád David. Kousek od Origa – obchodního domu a nádraží. To člověk opravdu ocení hlavně v noci, protože v Rize nejezdí noční autobusy (respektive jezdí, ale jednou za hodinu a ještě si musíte koupit sólo jízdenku – takže to už se vyplatí jet taxíkem, které jsou naopak v Rize poměrně levné – já jsem ale svých 35-40minut z Ala vždycky šla pěšky)

JÁ-KRIŠJANA VALDEMARA 123, DAVID-MARIJAS IELA 16, TERKA-ALEKSANDRA ČAKA IELA, MATĚJ-STABU IELA

JAK BYCH PORADILA BÁŘE Z MINULOSTI?

Hledat bydlení včas!
Když ne, tak alespoň ubytovat se v hostelu a hledat ubytování až na místě.
Ideálně bydlet s místníma nebo mít někoho, kdo bydlí s místníma.
Bydlet poblíž centra (minimálně na stejné straně řeky)
Zkontrolovat si MHD
Hledat byt, kde je alespoň jídelní stůl v kuchyni, kde se můžete sejít.
Ulice Alexandra Čaka Iela  – dost lidí bydlí tady, takže když je nějaká party,  nemáte to daleko domu a spíš se vyhnete situaci, kdy spíte na chodbě vlastního domu.
Zamykat  – vykrádání bytu nebylo úplně výjimkou.