LIGO – tradice, na kterou jsem v Rize čekala

června 25, 2017

LIGO – tradice, na kterou jsem v Rize čekala

Ligo – oslava letního slunovratu, je určitě jedna z největších oslav v Lotyšsku. Už od začátku Erasmu jsem věděla, že chci zůstat minimálně do 23 - 24. června a vidět všechny ty květinové věnečky, ohně, tradiční kroje, tancující a zpívající Lotyše…

Oficiální oslava Ligo a také státní svátek je 23 – 24. června, jak nám ale Kaspars vysvětlil, slaví to Lotyši celý týden. Proto jsme se rozhodli, že se 21. června pojedeme na Turaidu, abychom viděli tuhle oslavu v přírodě. A bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli udělat. Většina Lotyšů totiž na tento svátek odjede z Rigy a slaví ho někde na chatě s přáteli. Oslavy v Rize jsou tedy celkově spíš pro turisty, hlavně ta na 11 Novembra Krastmala, my jsme se rozhodli pro Dzegužkalns, který by měl být více "lotyšský", ale ani tak se to Turaidě nemohlo rovnat a pokud bych viděla pouze tuto oslavu, byla bych asi trochu zklamaná.

Jani (Ligo) na Turaidě

21. června jsme se tedy vydali autobusem na Turaidu a měli v plánu jet domů prvním ranním autobusem/ vlakem zpět. Vzhledem k tomu, že koncem června je v Lotyšsku tma asi 4 hodiny a ne úplná, za chvíli nerozlišujete, jestli jste někde přes den nebo přes noc.

Nevím, jak začít. Pamatuji si jen ten pocit, kdy jsem vystoupila z autobusu a věděla, že tohle je přesně to, na co jsem čekala. U vchodu stály ženy v lotyšských krojích a zpívaly, všude byly květiny a dubové listy. Vzali jsme si rámcový program a pokračovali do areálu.

Jako první jsme s Luise a Kirsten zamířily k místu, kde bylo možné si vyrobit květinové věnečky.

S věnečky na hlavě jsme se přesunuli ke stánku, kde rozdávali pirožky, sýr (Jáňu siers), žitný chléb a nalévali kvas. Na Turaidě bylo všechno zadarmo, na rozdíl od Rigy, kde žádný sýr neměli a květiny na věneček jste si museli zaplatit.

Potom se všichni pomalu začali přesouvat pod kopec s hlavním ohněm. Většina se chytila dlouhého provazu z dubových listů a v průvodu se přesunula nahoru, kde utvořila kruh okolo hranice, která byla obložena květinami, lotyšskými stuhami, sýrem, medem a chlebem.

Uprostřed kruhu pak procházela žena a muž s pochodní, kteří zpívali a později zapálili hranici. K nim se pak přidalo pár lidí z kruhu a pomocí pochodní zapálili i okolní malé ohně. Po zapálení ohně začali všichni tancovat. Poznali jsme tu i pár známých tváří z našich středečních Ala večerů.

Hned vedle hlavního ohně byl na kůlu umístěn válec z dřevěných polínek okolo kterého se také utvořil kroužek pozorujících lidí – tento kužel byl zapálen lučištníky.

Myslela jsem si, že 21. června mi přeci v noci nemůže být ve čtyřech vrstvách oblečení zima.. no nakonec jsem si oblékla i to záložní termotričko z kabelky a pořád to nebylo dost. A to bylo něco před půlnocí. Představa, že mám mrznout dalších 6 hodiny byla poměrně děsivá a při pohledu na všechny ty autobusy, co do dovezly na Turaidu všechny ty zpívající skupiny, jsme vážně uvažovali, že budeme stopovat zpátky do Rigy. Pak ale vytáhnul Matěj z batohu Bohemku a pochopili jsme, že stačí se trochu zahřát zevnitř. Co mě překvapilo byl pouze jedem stánek s pivem a fakt, že jsem neviděli nikoho opilého. Neviděli jsme vlastně ani moc lidí s pivem v ruce, a když ano, řekla bych, že to byli spíš turisté jako my a turistů tu obecně moc nebylo.

Dalším bodem programu bylo pouštění ohnivého kola z kopce a následné zapálení ohně pod kopcem. To je další věc, co mě překvapila. Už při střílení šípů jsem si říkala, co když se netrefí a zapálí stromy? No a teď ohnivé kolo přímo v trávě.

Okolo spodního ohně se pak opět tancovalo, zpívalo… my jsme se šli zase na chvíli ohřát, tentokrát do hospody. Když jsme se vrátili, začalo se skákat přes ohně. Po této tradici se v průvodu s pochodněmi procházelo lesem až k řece/ pramenu, kde si všichni omyli obličej.

Na kopci nad řekou pak začali všichni pět zpívat a bílými látkami začali sbírat první ranní vodu (rosu) a ždímat ji do džbánků.

Tohle už byl pro nás konec a šli jsme na vlak. Tahle ranní procházka byla taky naprosto úžasná. Kdo by tak běžně vstával v 5 ráno, aby se procházel lesem.

Sigulda/Turaida je navíc v Lotyšsku jedno z mála kopcovatých míst. Taky se tady v zimě lyžuje! Na nádraží jsme měli ještě asi půl hodiny do odjezdu vlaku a tu jsem prospala.

Prohledat tento blog

Můj druhý domov: Lotyšsko