Výlety z Rigy na jeden den - Kemeri

VÝLETY Z RIGY NA JEDEN DEN

KEMERI

Národní park Kemeri je v Lotyšsku "MUST SEE". A protože je "must see" a je jen asi 40km západně od Rigy, tak tam táhnete všechny, co vás přijedou navštívit. Mě přijeli navštívit jen naši, takže jsem tam byla jen dvakrát.

Prvně jsme se na výlet do Kemeri vydali s Terkou, Matějem a kamarádem s Portugalska v dubnu vlakem. Když vyrazíte včas, dá se Kemeri spojit s pláží na Jurmale (ta je taky MUST SEE). To je ale podmíněno tím, že necestujete s Portugalcem, jehož heslo je, že nejlíp můžete místo poznat tak, že se tam ztratíte. 

Ztratit se teda můžete jen když stihne vlak. On nakonec vlak stihl, ale nikdy nezapomenu, jak jsme stáli přede dveřmi vlaku, který už se téměř rozjížděl a sledovali, jak se André v klidu plouží k vlaku. Nevím přesně v kolik jsme jeli, něco kolem 9 nebo 10 ráno.. ale na Andrého bylo stejně brzo cokoliv přibližně před pátou hodinou odpoledne.

Asi po hodině jízdy jsme přijeli na vlakové nádraží v Kemeri a rozhodli se nejdřív hledat infocentrum, kde jsme chtěli doporučit trasu, kterou máme absolvovat jako první, protože každá z námi vybíraných tras byla na jinou stranu a nedali se spojit. A také jsme si nebyli úplně jistí, kudy se alespoň na jednu z nich dostat. Neúspěšně. Rozhodli jsme se tedy vyrazit směrem, kde jsme očekávali trasu popsanou jako "Great Kemeri Bog Boardwalk".

Pamatuji si, jak jsme strašně dlouho šli po nějaké silnici a pak cestě a okolo spousty hřbitovů. Lotyšské hřbitovy jsou ale úplně jiné než ty v Čechách. Je to vlastně les plný dřevěných křížů a laviček. Žádné kamenné náhrobky nebo hrobky. Takové hřbitovy jsou tam jen ty ruské.

Když jsme pak tuhle cestu absolvovali autem s rodiči (protože parkoviště pro auta je přímo před vstupem do NP na ty zmíněné dřevěné chodníčky), zdaleka mi ten výlet nepřišel tak nadlouho, jako ten první, kde tahle "nudná část" zabrala tak polovinu času. 

Samotná procházka po dřevěných lávkách nad mokřady má asi 3,5km. Přibližně v polovině okruhu je umístěna dřevěná observatoř, ze které vidíte park celý, protože je tam všude rovina (jako vlastně v celém Lotyšsku). Dost tam fouká, takže plán dát si tu oběd jsme sice nakonec zrealizovali, ale radši v prvním patře věže a bez výhledu. 

V průběhu cesty se nám André (nečekaně) několikrát ztratil - při focení něčeho v příkopě (ne nefotil si ty krásný vřesy a rosnatky a všechny ty rostlinky, co netuším, jak se jmenují) nebo když lezl na opuštěný vlakový vagón nebo prostě když chtěl asi poznávat. V cíli (teda zpátky na vlakovém nádraží) jsme si sedli na lavičku a André se usadil naproti nám doprostřed trávníku. Najednou si před hlavu přetáhl šusťákovou bundu a schoval se pod ní. Vypadal jako ten skřítek ze seriálu 5 dětí a to, jak se vždycky zahrabal do písku, když těm dětem splnil to přání. Po chvíli zkoumání jsme pochopili, že se pod tou bundou snaží v tom větru zapálit cigaretu.

Když jsme se do Kemeri vrátili v květnu, původně modrá jezírka už lehce zezelenala. Autem jsme se pak zajeli podívat i na ta okolní jezera, ta už ale vůbec nebyla tak okouzlující, jako procházka po dřevěných lávkách.