1. týden na Erasmu v Lotyšsku autenticky

1. týden na Erasmu v Lotyšsku autenticky
aneb jak jsem si myslela, že si budu psát deník a pak to nevyšlo

Riga_můj pokoj_29_01_2017 0:22

Prvně sem si otevřela pivo nožem!

Je pravda, že mi to trvalo 18 minut.. je pravda, že postup byl nestandartní a je pravda, že sem u toho málem ten nůž zničila a ve výsledku sem kus piva vylila na sebe a kus na zem. Ale stálo to za to. 

Kdo by navíc začínal psát nějaký paměti bez piva?

Začnu pěkně popořadě:

26_01_2017 20:20 jsme nasedli do autobusu.  Musim se přiznat, že sem se nedržela rady kamarádů – na cestu sem neměla ani kinedril ani víno a už vůbec ne kombinaci obojího a naštěstí sem usnula i tak. Další štěstí bylo, že člověk, kterýmu smrděly nohy už v Hradci, ve Varšavě vystoupil, navíc uvolnil pětisedačku a tim pádem sem měla postel. Prostě paráda.

Cesta nakonec nebyla špatná. Jenom sme toho moc neviděli. Mlhu a čapí hnízda (fakt hodně, hlavně v Polsku). Jinak už jen spoustu ošklivých baráků a to jako vážně ošklivých.

Jinak to docela utíkalo, asi taky protože za celých 22 hodin byly 2 20 minutový pauzy.  Už v autobuse jsme si mohli docela dobře procvičit ruštinu, protože všechno, co pani průvodčí řekla, znělo stejně a to rusky, včetně angličtiny.Pravděpodobně jsme taky byli nejdýl cestující pasažeři v celým autobuse a zcela určitě jediní Češi.

27_01_2017 19:15

Přijeli jsme do Rigy asi s 30 minutovým zpožděním. Na nádraží na mě už čekala Buddy, která mi pomohla dostat se domu … teda nám.. mě a mýmu možnátěžšímunežjá kufru. Taky podle toho to vypadalo, než jsme se z Pragas iela dostali na Centrala stacija myslela sem že mě upadne ruka a kufru všechny kolečka.  Navíc se mu nějak nechtělo přestupovat, zasek se ve dveřích a já s nim, teda pod nim.. na zemi. No nic domu sem se dostala a do druhýho patra naštěstí už donesl kufr pan Andrej, i když myslim, že toho litoval.

Hnedka ve dveřích sem pochopila, že holek tu moc nebude. Ani jedny dámský boty. Taky ani jedna slečna. Bydlim s klukem z Francie, Azerbajdžánu a Španělem. Možná je tu ještě jeden, ale zatím sem ho neviděla.  Jejich jména bohužel neumim napsat.. neumim je popravdě ani vyslovil nebo minimálně ne tak, aby se jim to líbilo.. ale pamatuju si je a to je úspěch.

Došlo mi pivo.. nevim jestli se mám snažit ten nůž zlikvidovat uplně..

28_1_2017

Ráno vstávám a všude je ticho. Tak sem taky ticho. A du si nakoupit.  Asi sem si měla zopakovat azbuku nebo pořídit lotyšskej slovník. Ale dobrý, nakonec mám jenom místo bylinkovýho sýru, sýr s koprem. Pani sice nevěděla, jak se řekne toaletní papír, ale nakonec sme to taky nějak vyřešily. A chleba aspoň už vim, jakej si nemám kupovat. Už ste někdy jedli chleba, co by byl sladkej? Já jo..

K obědu byl sleď a musim říct, že opravdu dobrej.

Málem bych ale zapomněla na zastávku v „bazárku“. Matěj si chce totiž koupit novej starej foťák. No „bazárek“ si ovšem asi zaslouží svůj vlastní odstavec. Vešli jsme do království nejrůznější veteše – bylo tam všechno – kožichy, skleničky, tašky, sochy, šaty.. pani prodavačka vypadala, že je oblečená kompletně tak, že by to mohla všechno prodávat v tom stejném obchodě. Vlastně vypadala sama poměrně použitě a za nehtama by mohla pěstovat rajčata. Celý obchod zatuchle smrděl, na zemi se válely papíry, z kasy lezla nekonečná účtenka a jako podkres k tomu všemu hrála ruská lidovka. Mrzí mě, že sem si neudělala fotku.

Po obědě jsme si dali kafe v MIIT kafe. Kafe bylo kyselý, ale ne konci, ale na začátku. Nikdy sem podobný nepila a musim říct, že mi chutnalo moc.

První procházka městem byla jednoudše krásná.. je tu sice mlha a zima, ale nějak to k tomu patřilo. Všechno jako ernobílá fotka. Našli jsme navíc ten nejkrásnější park, který sem snad zatím viděla. O centru města ještě někdy víc.. až ho zažiju..

Nákupy. Po tom, co sem si v obchoďáku nekoupila talířek s mumínkama za 24 euro sme už jeli domu.Teda možná by bylo lepší jít. Já sem si totiž chytře zapamatovala název svojí zastávky, dokonce o dopravní prostředky, kterýma se dostanu domu. No jenže. Tady jezdí autobusy, trolejbusy, tramvaje a mikrobusy. Číslování je od 1 dál u všeho stejně. Myslim to tak, že tu jezdí například autobus a trolejbus 3. No je mi jasný, že už všichni víme, kam tim mířim. Měla jsem prostě jet buď trolejbusem 3 nebo autobusem 11, takže sem suverénně nastoupila do autobusu 3. Ale tak aspoň znám další kus města. Místo 20-30 minut z centra sem teda šla tak asi 45-50 z úplný prde** a děkuju teda offline google mapám nevim, kde bych bez nich byla.

Poznatky z nedobrovolné procházky: šetřej tu sloupama na semafory. Prostě na jednom tom sloupu máte třeba 3 a je jedno, že je přechod třeba o 3 metry vedle. A taky tu nemaj takový ty čidla pro slepý, skoro vůbec. Oni tu teda šetřej i těma pruhama na silnici.

29_1_2017

Viděli jsme moře! Moře v zimě je krásný. Stejně jako celý předměstí Rigy Majori (Jurmala). Dřevěný domečky přímo mezi borovicemi. Žádný, že 25 metrů od lesa. Takový rekreační přímořský letovisko, ale severský.  30 minut od hlavního nádraží v Rize.

V hospůdce jsme si dali oběd – pelmeně – ty moc dobrý nebyly. Vlastně vůbec, ale tak aspoň byli levný. Matěj to popsal tak, že to byly prostě ravioli a ty si dělá v Praze, když je nejhůř. Taky jsme tam potkali pěkně nadraný Angličany. Člověk by čekal spíš nadraný Rusi co? Ale aspoň ten barák byl teda nádhernej.

Riga_můj pokoj_30_01_2017

Píšu zpětně, poslední tři dny byly celkem nabitý...

30_1_2017 pondělí jsme se zapsali na RTU – první překvápko bylo, že pan Arturs se kterým si celou dobu píšeme maily nevypadá jako pan Kuráž - je mladej, sympatickej a jeho lotyšština vůbec nezněla tak ošklivě jako ta pani průvodčí. Byl to spíš takovej Aleš Vaněk na RTU. 

Pak sme šli prozkoumat, kam budeme chodit do školy a udělat si ID kartu. Myslim, že můžu s čistým srdcem prohlásit, že moje fotka na ID kartě je asi moje vůbec nejhorší v životě. Vypadám tam jako kříženec křečka a marfušky.

Jejich fakulta architektury a urbanismu je proti té naší poměrně malinká a na první pohled plná holek. Achjo. Taky tam není bufet. Achjopodruhý. Další překvapení bylo, že tady nemaj klasickou menzu, místo toho máme slevu do různých restaurací v blízkým „nákupním centru“. Tak jsme to šli taky hned vyzkoušet. Jenže klasicky všechny jídla byly zase napsaný jenom lotyšsky. Takže si tu lotyšštinu tady asi budu muset zapsat, abych se tu najedla. Zkusili jsme si dát nějakou polívku sýr_špenát. Dala sem si k ní pečivo. No pečivo byl ten hnusnej sladkej chleba z prvního dne a polívka byla taky sladká.

V 14:00 byla procházka po Rize s erasmákama, která končila v hospodě.  Hned před procházkou se k nám přidal Jozef ze Slovenska a pak si nás našel David z Čech. Z těch zajímavějších historek mi utkvěly asi tři.  První je o tom, jak studenti získávali peníze na rekonstrukci prašný věže tím, že prodávali holubí trus jako hnojivo. Druhá je o tom, jak se volila miss hradu, aby se mohla zazdít do hradeb, který pak měly být nezničitelný a třetí o architektovi, co sedí na věži kostela sv. Petra na kohoutovi a háže na zem láhev od vína, aby zjistil, kolik stovek let ta věž vydrží. Ta poslední pověst je asi nejzajímavější, takže si jí sem napíšu celou a pak budu oslňovat kamarády znalostma.. Takže někdy nevim kdy, ale dávno postavil nějakej architekt kostel a chtěl vědět jak dlouho bude stát, tak si sednul nahoru na toho kohouta, co je uplně na vršku tý věže a hodil dolu lahev a řekl, že na kolik kusů se rozletí, tak tolik stovek let bude ten kostel stát, jenže ta lahev dopadla na kupku sena a rozbila se jenom na dvě části. Za 200 let pak byl ten kostel zničenej. Když pak tu věž opravili, ten novodobej architekt si taky sednul nahoru a hodil lahev dolu, ale zkontroloval si, že dole žádná kupka sena není a lahev se rozbila pořádně.

Kolem 16:00 už sme seděli v hospodě a k našemu Československýmu stolu si přisednul Chio z Koreji.

Vzájemně jsme se naučili pár slovíček. Chio už umí POPOJEDEM. My zase BUKU BUKU (stydlivý). Zbytek sem zapomněla. Asi nejvíc vtipnej okamžik byl, když se Chio zeptal Matěje jestli sou jeho vlasy pravý :D. V Koreji je to prej totiž hroznej hit. Ještě lepší bylo, když mu ty vlasy ale druhej den pochválil znovu a řekl, že by byl velice populární u korejských holek :D.

  

31_1_2017 Nakoupila jsem si nádobí! Mám uplně krásnej porcelánovej talíř (není tak super jako ten z mumínkama, ale zase stál asi 25krát míň).

Večer jsme šli na bowling.  Teda začli jsme fotbálkem, protože na tak velký zájem nebylo bowling centrum nachystaný a neměli pro nás dost drah. Hráli jsme v 5 + Kadir. Imaginární kamarád z předchozí hry, co nás málem všechny porazil.  Nejsem si jistá, kdo nakonec vyhrál, ale vim, kdo byl poslední..

BUKU BUKU CHIO, MATĚJ A KOREJKY

Po bowlingu se potvrdilo, že je Matěj opravdu populární u korejských slečen. David povídá, hele támhlety slečny vypadaj jako z jižní Koreji, tak seznámíme bukubuku chia. No a ukázalo se, že slečny jsou dokonce ze stejnýho města. Reakce korejských slečen byla jako z nějakýho filmu. Všechny se sesypaly na Chia a potažmo na Matěje s cute curly hair a už se od něj nehnuly.  Uplně rozkošně pištěly :D. V baru po bowlingu sme se seznámili s Mexičanem Dante a Karolínou – jsou to jedny z mála jmen, co si pamatuju. Taky s Umutem, co je kapitán lodi.